9 dnů pro Alpy – osud! Náhoda? díl č. 1

. . . nebudou vůbec šetřeny a budou muset plnit funkci cesťáků s plnou polní. Na přelomu zimy 06/07 jsme je totiž vyměnili i navzdory naší touze cestovat a poznávat.
Vyrážíme na třech CBR1000RR, jedné GSXR750 a jednom CBF600S, což je skladba víc než nebezpečná, jak jsme se později mohli sami přesvědčit.

Příprava na cestu probíhala jako obvykle sháněním všeho potřebného. Hlavně jsme museli poladit dobré obutí. Ze všech možných pneu jsme se rozhodli pro Dunlop D208 i vzhledem k jejich přijatelné ceně na trhu. Sada každého vyšla do 5tis Kč.
Dále jsme museli na naše oře doladit nosiče na zadní sedlo pro uchycení válce s věcmi. Zlaté české ručičky to však vyřešili na výbornou a tak bylo vše přichystáno pro odjezd.

Den první

Dne 5.7. se s dalšíma klukama z Liberce, Otíkem a Víťou (oba CBR1000RR), setkávám na benzínce, odkud se hned řítíme do Prahy na sraz se zbytkem naší letky, Pepínem a Pavlem ze Zabřehu. Všichni dorazili na čas a my se zamýšlíme nad strategií. Plán byl takový, jet po severní straně Alp přes německo do Švýcarska, kde jsme měli strávit první noc. Avšak díky nepřízni počasí a vytrvalému dešti se plán mění na cestu po dálnici přes Mnichov na Brener s cílem v Bolzánu. Tam jsme měli strávit první noc a podle mých výpočtů tam mělo být hezky.

Nikdy jsem na motce nezažil, aby pršelo vytrvale 600km v kuse. Nálada díkybohu byla i přes toto nevlídné počasí skvělá. Stavěli jsme jen benzínkách pro natankování a drobné občerstvení. Naše průměrná rychlost se na německých dálnicích pohybovala kolem 160km/h a tím to docela utíkalo. Myslím, že se všichni modlili, až to dnes skončí. Kdo nejel v 8°C za deště, asi neuvěří, co se zažívá za pocity. Když mě proběhla hlavou hláška mého kamaráda, že neexistuje zima na motce, jen špatně oblečený motorkář…zasmál jsem a dal mu za pravdu.

Blížili jsme se k Innsbrucku a kluci přestávali věřit, že ten masakr přestane. Modlil jsem se, aby se moje výpočty nemýlili, protože by mě kluci jistě ukamenovali. Po projetí Innsbrucku však silnice byla kupodivu suchá a vypadalo to, že asi 3 hodiny tady už neprší. Modlitby byly vyslyšeny a tak to stáčíme na vedlejšku, abychom si Brener užili z té lepší stránky – zatáčky a zase jen zatáčky. Konečně jsme vyšli z toho dálničního stereotypu a vzali patřičně za hefty. Bylo taky na čase, nával adrenalinu všem roztáhl panenky a upřeni na vinoucí se silnici jsme si dávali patřičně do těla.

Vyjeli jsme na vrchol a pádili hned dolů. Tak tohle jsme všichni potřebovali. Sice sem tam byla ještě mokrá silnice, ale dalo se to vyčíhat a nedostat se tak do problémů.
Po chvíli jízdy v údolí Ádige jsme se rozhodli k definitivnímu svlečení nepromoků a sundání několika vrstev pod komboškami. Teploměr ukazoval najednou kolem 22°C.
Zbývalo jen doklouznout do kempu pod Pso di Mendola, kde nám takovej nepříjemnej chlapík vysvětlil, co všechno nesmíme (ještě že nám nezakázal spát). Po sdělení všech zážitků z cesty uleháme posilněni pár doušky Pavlovy slivovice do pelechů.
Dnes 815km, z toho 650km v dešti.

Den druhý

Ráno nás vytáhlo ze spacáků sluníčko, které po předešlém dni působí jak balzám na duši. Nálada byla výborná a my po vydatné snídani začali balit. Ještě chvíli na prohřátí asfaltu a už hurá do sedel na Pso Mendla (1363 n.m.).
Po důkladném zahřátí gum už na nic nečekáme a snažíme se dát těm koním pod sebou řádně napít. Levá střídá pravou a tak to jde stále dokola, což nám po včerejšku připadalo naprosto úžasný. Sice to nebylo o broušení kolen, ale to nebylo stejně cílem naší cesty. S naloženou bagáží a tankvakem před sebou stejně jezdec nemůže vysedat a manipulovat se strojem jak „na lehko“. Po přejetí Pso Tonale (1883 n.m.)se rozhodujeme vzít to přes naprosto úžasný průsmyk Pso Gavia (2621 n.m.), kde jsme byli i minulý rok, jen v jiném složení. Kluky, kteří tady ještě nebyli, jsme upozornili na rozbitý asfalt a úzké silnice, čili zážitek z jízdy nulový. Vše však vynahradí krajina a panoráma, které se nám nahoře naskytne vidět. Sjezd do údolí na Bormio byl ve stylu Pavla. Ten na CBefku jel, jak kdyby ho pronásledovalo stádo bizonů. Zatímco nahoru díky výkonu trochu zaostává, dolů nám to dává řádně sežrat. Přes hledí vidíme, jak se nám směje a my za ním na supersportech v ostrých vracečkách přímo supíme. I přesto že máme naježděno, bojujeme s bolestí v zapěstí při každém brutálnějším brzdění. Tady se projevuje slabina těchto strojů při cestovním použití.

Cesta z Bormia na Tirano je lehká nezáživná oddychovka, kterou podtrhuje nesnesitelné horko. Kombinézy se na nás lepí jak prezervativy a my dychtivě vyhlížíme nějaké koupání. Nakonec jen stavíme na půl hodky u supermarcata, kde se posilňujeme na další pas, tentokrát už ve „švajcu“.
Po přejetí hranic prudce stoupáme na Berninapass (2323 n.m.). Chvíli trvá, než se vymotáme ze spleti příhraničních vesnic. Za poslední značkou znázorňující konec omezení rychlosti opět taháme za plyn a testujeme, kam až se dá na tak široké silnici s docela perfektním povrchem jít. Musím přiznat, že na lepším stroji než je fároš jsem ještě neseděl. Vyrovnává se s drobnými nerovnostmi v zatáčkách s obrovským přehledem a spolu se sériovým tlumičem odvádějí na normální silnici výtečnou práci. Letím do zatáčky na brzdy, zadek mi trochu začíná poskakovat a sune se mírně do strany, pouštím brzdy, skládám to a plynuju tak, že jsem na hranici adheze zadní gumy. Přechod mezi asfalty se projeví jen mírným zavlněním stroje. Na výjezdu zůstává za námi jen slabá černá čmouha. D208 drží jak přibité. Pocity jsou nevídané. Takový pas jsem ještě nezažil. Nahoře si vyměňujeme zážitky, kocháme se krajinou a plánujeme kudy dál. Kluci jsou všichni naladěni na stejnou notu, rozumí si a chápou se. Tentokrát to se složením pilotů vyšlo na výbornou.

Pavlovi se dělá trochu zle, polehává na vrcholku pasu a říká, že už nikam dál nejede. Rychle se domlouváme na změně dnešního cíle. Kemp v St.Moritz. Po hodině jízdy jsme na místě.
Přivítal nás luxusní prostor s velice milou slečnou na recepci. Chvíle rozpravy a už stavíme base camp. Nutno podotknout, že ačkoliv se jedná o takové středisko, byl to jeden z nejlevnějších a nejluxusnějších kempů na celé cestě. Do Moritze to máme cca 20min pěšky. Někdo prones slovo „pizza“, okamžitě bylo jasno, jaký bude dnešní zbylý program. Co jsme ušetřili na kempu, to jsme nechali za večeři. Myslím, že jsme to všichni potřebovali.
Před spaním jsme to vše spláchli trochou slivovice a zapadli do spacáků.
Dnes 230km, tentokrát bez deště.

Den třetí.

Probudili jsme se opět do nádherného dne. Bohužel teplota v noci sáhla na nulu a všude byla jinovatka s rosou. Ještě jsem zapomněl říct, že Otík s Víťou neměli s sebou stan a spali jen pod plachtou s letními spacáky. Otík, aby mu nebyla zima od spodu, vytáhl houpací síť a rozvěsil ji mezi stromy. Holt skauti se nezapřou.
Skoro dvě hodinky jsme vše sušili na slunci o pár metrů dál a přitom si dávali na recepci kafe a sušenky.
Vyráželi jsme asi v 10:30 a nevěděli, kde skončíme. To je na tom to nejlepší. Neplánovat dopředu. Dávat si jen dílčí cíle a nechávat se unášet, kam vás vítr zavane..

Čekali nás opět pěkné pasy. Julierpass(2287 n.m.) byl prvním z nich. Nabrali jsme směr Reichenau, ovšem díky mému přehlídnutí odbočky jsme si zajeli cca 50km. Nikdo však nenadával, chápající kolektiv. Otočka a zpět už podle navigace v mobilu po správném směru. Ještě že tyhle věcičky fungují. Cíl byl nastaven na Oberalppass (2048 n.m.) a Furkapass (2431 n.m.). Na tomto pasu jsme měli pocit, že je to to nej, co můžeme v Alpách spatřit. Hory, skály, jezera a klikatící se silnice všemi směry. Vše to navíc podtrhovalo nádherné počasí. Jeli jsme dál jak v Jiříkově vidění a užívali si každý kilometr jako by to měl být ten poslední.

Všechno jednou končí a my na delší dobu museli projet nížiny, abychom se posunuli o kus dál. Na břehu Brienzer See jsme jen na sebe kývli a zapadli do prvního hotelu na zasloužené teplé jídlo. Cena byla ovšem taky velice zasloužená. Každý jsme tam nechali v přepočtu 20éček a to jsme byli ještě rádi. Abychom zchladili naše horké hlavy po takové sumě, vlítli jsme někteří „lidi nelidi“ do jezera tak jak nás bůh stvořil. Byla to ale pěkná podívaná, jen co je pravda. Zima asi 2cm dovnitř a bylo to hrozně mokrý, nicméně osvěžující.

Nastala první mírná diskuze o dalším programu. Moje stanovisko jet dál kvůli možným srážkám ze severu se nesetkalo s příznivými ohlasy. Víc jak polovina byla pro zakempování. Trochu autokratickým přístupem jsem rozhodl pro pokračování. Obloha se za námi nepříjemně mračila, ale vypadalo to, že tomu ujedeme.
Letěli jsme na Jaunpass a dál na Aigle úžasnými silničkami. Před Martigny jsme začali zoufale hledat kemp. Věděli jsme, že švýcaři jsou na kempování ve volné přírodě dost háklivý. Za tmy jsme už ztratili naději a k našemu štěstí našli slušný plácek na spaní. Otík natáhl síť a Pepa jako vždy lamentoval, že je to pod jeho úroveň spát „nadivoko“ a neumytý, na což jsme my horalové zvyklý. O to víc se pak váží moderních vymožeností jako je teplá sprcha.
Vlhčené kapesníčky od Helenky Harprové to spravili a po pár locích slívky to bylo už stejně jedno.
Dnes opět úžasných 410km.

. . . pokračování příště

Mrugis

ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek

Červenec 24, 2010

Štítky:

Napsat komentář