9 dnů pro Alpy – osud! Náhoda? díl č. 2

Nic k snídani jsme neměli a jsme se dohodli na návštěvu nějakého motorestu. Místo toho jsme skončili zas u benzínky, kde jsme při naplňování nácků pozorovali pozvolně přicházející frontální systém. Nějak jsme doufali, že po přejezdu Col de la Forclaz (2085 n.m.) směr Albertville bude dobře. To byla ovšem chyba. Pas jsme přejeli, jak bylo naším zvykem, a nechali tam zas kousek z našeho vzorku. Ani dolů to nemělo chybu, ovšem do doby, kdy jsme začali potkávat bikery ukazující palec dolů. Po projetí spodních partií zatáček bylo vymalováno. Na fleku jsme to otočili a mastili „o stopéro“ zpět na Martigny. To nás už skrápěl déšť a silnice byla rázem jak zrcadlo. Co naplat, sypali jsme dolů, jak to jen voda dovolovala, a rychle schovat na benzínce. Po půl hodině jsme se rozhodli pokračovat údolím za sluníčkem, protože nám bylo jedno, kam vlastně ten den pojedeme. V dešti jsme vyrazili po dálnici, kde byl pekelný provoz a tak se stalo, že zadní část oje zapomněla odbočit a jela jinam. Každý ví, jak to na dálnici chodí. Nedá se nikde moc zastavit mimo odpočívadla a tak jsme skončili hned na prvním z nich. Hned za ním byla stanice dálniční policie a to nebylo vůbec dobré – neměli jsme dálniční známky. Motky jsme hned zatlačili do místního bunkru předělaného na záchody a modlili se, abychom se shledali dřív, než nás tam objeví. V době mobilní techniky to však byl krátký proces a tak po půl hodině hlásíme kompletní stav. Nikdo nikomu nic nevyčítal a za to jsem byl všem vděčnej. Po krátké poradě už zase míříme na Martigny a pak na Col d.Gran S.Bernardo. Přestalo pršet, ale silnice byla stále mokrá.

Jaké překvapení když se před námi objevil placený tunel do Itálie. Vyslali jsme spojku Pepu pro radu, zda se to dá přes vršek objet. Prej jo, ale museli bychom mít sněhové řetězy. To bylo hustý. Nezbylo než cálnout 14éček za průjezd nekonečným tunelem.
V městě Aosta stavíme na benzínce s očerstvením a opět diskutujeme o cestě. Veškeré plány byly nanic, nastala chvíle pro improvizaci. Návrh jet po dálnici na jih byl jednohlasně schválen. Tankujeme do plnejch a vyrážíme směr Torino.

Průlet dálnicí byl na odstřel. Byli jsme jak letka, která se vždy zavěsila za prvního, a ostatní ho následovali v těsné blízkosti. Rychlost jsme „mírně“ překračovali, ale nebyli jsme zdaleka nejrychlejší. Po 180km Pepa signalizuje prázdnou nádrž, říkám si „dobrá“ spotřeba. Jsme tudíž nuceni sjet na nejbližším ukazateli na benzínku mimo dálnici. Samo že to byla sámoška. Parno a dusno ždíme naše těla do kombošek a tak jdeme do džín s keckama. Jelikož jsem ulítlej na čistotu, po spatření mycí linky se zaraduju a je rozhodnuto. Přeci v taliánsku nebudu dělat ostudu. Kluci se jen smějou. Nedá mě to a chápu se jedné z pistolí na chemické čištění, abych motku zbavil toho sajrajtu. Výborně. Šáhnu pro druhou pistoli, že to proudem spláchnu a ono ejhle. Stříká ten samej sajrajt jen jiné barvy. Křičím, že potřebuju vodu a ne tohle. Zkouším všechno možné, ale vody nět. Otevírám všechny možné ventily a zas nic. Tluču hlavou o asfalt a nadávám na chymtivce italský, ale voda stále neteče. Co naplat, musím na perfektně ulepené, lesknoucí se a přesto zasr… motce dál. Pomalu to zkousávám.
Napojujeme se zpět na dálnici směr Torino, tentokrát v lehkém oblečení. Stále pozoruji vývoj počasí na západě a říkám si, že je to na levačku. Chvílemi vidím dokonce záblesky nad horami. Čumím do mapy na tankvaku a pokouším se nás z toho vyvést.

Za Torinem se stáčíme na západ a na první benzínce opět diskutujeme. Špatná volba jet na západ. Musíme níž na jih a poprvé padlo slovo moře. Myslím, že se všem rozzářili oči, jak když malému děcku řekneš, že dostane lízátko.
Znamenalo to otočit to na nejbližším sjezdu a dvakrát zaplatit dálniční okruh kolem města. No a, hlavně když nebudeme moknout.
Za Torinem se stáčíme na západ a na první benzínce opět diskutujeme. Špatná volba jet na západ. Musíme níž na jih a poprvé padlo slovo moře. Myslím, že se všem rozzářili oči, jak když malému děcku řekneš, že dostane lízátko.
Znamenalo to otočit to na nejbližším sjezdu a dvakrát zaplatit dálniční okruh kolem města. No a, hlavně když nebudeme moknout.

Jako letka míříme na Mondovi a pro zábavu jedem jak peloton „přemotivovanejch“ cyklistů. Asi po 120km sjíždíme konečně z dálnice na normání okrsku. Konečně se to na západě začalo uklidňovat a dokonce i jih vypadal čistě. Přijíždíme do nějakého města a zastavujeme u supermarcata typu Globus. Vítaného doplnění energie před obchoďákem se nehodláme vzdát ani za hojné účasti čumilů. Po dvou dnech nemytí si připadám jak socka, kterému hodili do klobouku kus žvance. Kluci na tom nebyli o moc lépe.
Hodku na to sedíme opět na svých strojích míříce k vytouženému moři. Stále se lepím a vodu pro svou krásku stále nenacházím.

Přijíždíme pod Colle di Tenda. Čím dál větší počet bikerů signalizuje nějaký pas. Oblíkáme kombinézy a plni očekávání čekáme na ukazatel konec města. Nic se však nekoná. To se jen Italové vracejí od víkendového koupání v moři. Další tunel. Před námi není žádné auto a proti nám míří šílená kolona. Tunel je tak úzký, že si kladu otázku: Nepřehlídl jsem značku jednosměrky? Kluci však jedou stále za mnou a určitě by si toho všimli, kdyby nějaká byla. Nikdo netroubí ani nebliká. Jsem z toho magor, ale průjezd dvou protijedoucích aut musí být na zrcátka a co když se potkají třeba větší auta…??? Asi to řešila ta světelná signalizace před tunelem. Nějak se tím nezabývám.
Po výjezdu z té šílené díry se na nás začíná tlačit nějaký frajer se sporťákem. Jen na sebe s Pepou koukneme a začínáme se trochu honit. Zase trochu adrenalin po tak nudné cestě dálnicí. Občas se neubráním pomyšlení „co kdyby“, ale není čas, soustředění je maximální. Užíváme si silnice přímo zaryté do skal.

Přijíždíme na odbočku na vesničku Sospel, kde jsme již před dvěma roky byli a kterou známe především z DVD Mach II, kde testovali angláni hypersporty typu Hayabusa či Blackbird. Hned vyhazuju blinkr a čekáme na zbytek letky.

Tentokrát se jede po úzké silnici s ne moc dobrým povrchem. Vyrážíme do čela s Otíkem a Pepínem. Provoz žádný a zatáčky jsou přehledné. Nechávám se unášet po vzoru amerických kolegů. Jedna, dvě, brzdy, plnej, brzdy, jedna, dvě a stále dokola. Málokdy dávám trojku. Otáčky se od červeného pole moc nehnou. Pepa díky výkonu začíná zaostávat. Lámeme ho na větší krouťák. Chechtám se jak magor do helmy a řítím se bokem do zatáčky pronásledován Otíkem. Ten Otík je ale magor, říkám si, a snažím se ho setřást. Chvílemi to vypadá, že se to podařilo, ale pak přijde ostrá levá a zas je za mnou. Tyhle zatáčky mě prostě nejdou. Snažím se je jet po stylu motárdů s nohou na zemi a beru je přes spojku, abych neztratil výkon. Je to o něco lepší, ale ne o moc. Dál mě už zaráží respekt a tak přes určitou hranici nejdu.

Nahoře si sdělujeme zážitky a kocháme se pohledem na okolní krajinu plnou drobných vrcholků posetých malým, hustým porostem. Velíme do sedel a tentokrát z kopce se snažím udržet Otíka. Ten je však jak smyslů zbavený. Prostě na tohohle pána z kopce nemám, uvědomuji si to při malé chybě na pozdních brzdách v zatáčce. Nechávám toho a jedu si svou. Každý musí poznat svou hranici za kterou nemá chodit.

Ve vesnici Sospel čekáme na ostatní. Říkám jim, že teď začne teprve mazec. Je to asi 7km úsek plný zatáček s perfektním asfaltem a širokou silnicí, který jsem měl nastudovaný z DVD. Vyrážíme a hned od začátku si to dáváme. Jedu první. Otík s Pepou v těsném závěsu. Víťa s Pavlem hlídají záda. Chvílemi si připadám jak na okruhu, ale ta bagáž mě vrací hned do reálu. Zase jedna chyba na brzdách, kdy se svodidla rychle blíží, ale není to zlý. Kroutím hlavou a Otík zdvihá varovný prst. Rozjíždíme to zase do plnejch. Projíždíme úzkým jednosměrným tunelem, kde rachot z laufů připomíná akcelerující stíhačku. Na výjezdu se štosujeme a otáčíme, abychom si to dali ještě jednou. Jedním slovem paráda.

Sjíždíme dolů k Mentonu a touha vykoupat se je to jediný, na co se naše mozky dokáží soustředit. Konečně stavíme na parkingu a skáčeme do té slané blankytně modré vody. Rázem jsou z nás jiní lidi. Ještě se osprchujeme pod plážovou sprchou, aby nás v noci nekousala sůl a mažeme zpět nad Sospel, kde je super místo pro byvak pod širákem.
Po pár hltech slivovice všichni tuhnou.
Dnes 525km
Den pátý

Ráno bylo špatné zjištění. Není co jíst ani pít. Navíc se od moře zvedají mračna jak z krotitelů duchů a zanedlouho následuje déšť. Zůstáváme ve stanu a pod plachtami. Má to jednu výhodu, smývá mi to ten hroznej lep z motky. Potichu se raduju.

Za hodinu je po dešti a tak jedeme do Mentonu na snídani. Dole je hezky, ale tam co jsme spali, se to hrozně honí a je vidět, jak tam stále v přestávkách prší. Zkoušíme najít nějakou pěknou pláž po cestě k Mt.Carlu. Před ním to však otáčíme a míříme zpět, abychom skončili opět v Mentonu. Plán na tento den – odpočinek. Válíme se u moře, doplňujeme tukové zásoby a odpočíváme.

Odpoledne mě napadne, že bychom si mohli jít zajezdit na oněch krásných 7 km zatáček. Jednohlasně schváleno. Balíme a natěšeni se vydáváme na Sospel. Po příjezdu k tunelu se štosujeme. Všímám si, že Otíkova nová D208 má na sobě pěkné puchýře po celém obvodu běhounu. Lamentuje a poukazuje na špatný kup ode mne. Hájím se však, že jsem sady kupoval současně a že je to výrobní vada. Nebo tomu tak zatápí na výjezdech, že ta guma jde prostě do dža. Jsme z toho trochu rozladění, ale takový je život. Uvidíme, co to bude dělat a když tak to necháme v pneuservisu přehodit za novou.

Vyrážíme na jedno místo, kde shazujeme bagáž a připravujeme kolena. Nasazuji na stativ kameru a jdeme na to. Chvíli jezdíme celý úsek, ale pak se soustředíme jen na tu nejlepší 3km část. Slidery jsou skoro do běla a kluci co nejezdí, točí nebo fotí. Je to takové adrenalinové odpoledne.

Jedno esíčko za Otíkem jsem si omylem při vysedání kopnul do řadičky a ze dvojky to šlo před zatáčkou za jedna. Zadek mi začal tancovat a já litoval, že nemám antihopping spojku. Ustál jsem to.

Další kiks už díkybohu nebyl. Na těchto zatáčkách jsme někteří projezdili skoro celou nádrž.
Byl večer a my jeli opět k moři na očistu a teplou večeři v podobě vynikající stánkové pizzy.
Spaní bylo jako minulou noc nadivoko.
Dnes cca 180km

Den šestý – krizový

Cílem bylo dostat se na R85 (Route Napoleno Bonaparte), která je opět vyhlášenou silnicí nejen mezi bikery, ale i mezi autařema. Jezdí se sem testovat vše, co má kola.

Vyrážíme přes Mt.Carlo, kde si za plného provozu projíždíme závodní okruh. I tak je to ale super. Jezdím ho pokaždé, kdy tudy projíždím. Nejvíc Vás stejně dostane výjezd ke Casinu a tunel.

Stavíme na kafe a něco studeného. Fotíme nádherné jachty a projíždějící auta, které se jen tak nevidí.
Za městem zastavujeme konečně na myčce. Oči se mi rozsvítí, jen ji uvidím…konečně zbytek lepidla z motky spláchnu. Kupuju žetony za neuvěřitelnou cenu, ale nějak mi to neva. Hlavně, že se zas bude třpytit. Po omytí vytahuju papírové kapesníčky a vidím, jak si mi kluci zase smějí. Kurňa, nedával jsem 300kolíků za stroj, který nechám napospas špíně, rozčiluju se a zároveň to myslím s nadsázkou.

Projíždíme Nice a míříme na Cannes. Někde u Antibes parkujeme k nouzovému osvěžení v podobě koupání. Je nesnesitelné horko. O kus dál nám Pavel ukazuje, kde byl na svatební cestě. Bavíme se při tom hlavně na semaforech s bandou skůtrařů, kteří se vždy postaví do první lajny a pak závodí. Když je delší úsek, jsou auty předjeti a na semaforech se zas hrnou na pole position, kam najíždí zleva, zprava, prostě tam kam se vejdou a u toho stále troubí. Sranda je pozorovat.

Konečně najíždíme na R85 směr Grosse. Na Col du Pilon ještě nutná občerstvovačka a už míříme dál na sever po té nej silnici Francie. Před Col de Ferrier (1417 n.m.) se převlíkáme pro jistotu do kombinéz nejen z důvodů ochlazení, ale především kvůli bezpečnosti.

Před námi se line široká cesta se super povrchem skoro bez provozu. Začínáme zrychlovat a s každým kilometrem se cítíme jistější. Letíme do zatáček, který vlastně ani neznáme, a tempo se neustále zvyšuje. V čele je Otík, pak Pepa a já to zaznamenávám vše na kameru ze třetí pozice. Pavel s Víťou hlídají záda. Problémem této silnice pro bajky je její přílišná otevřenost a rádoby čitelnost. Člověk má pocit, že vlastně ani nejede rychle, ale pohled na budíky mluví jinak.

Jednomu by se zdálo, že prcháme před mordýřema. Ne, to je jen jeden za našich úletů. Zpomaluje se jen v místě vesnice na povolenou rychlost či hustého lesa kvůli zvěři. Nepřipouštíme si chybu a ani respekt, který jsem vždy z tohoto stroje měl, vyprchal. Přál jsem si mít těch koní ještě víc a tu bagáž jednoduše zahodit. Míjíme kempy a počítám s tím, že se když tak vrátíme přenocovat. Netušil jsem, jak rychle se tato myšlenka stane skutečností. Na jedné rovině stavíme a čekáme na zbytek, ne dlouho. Po zadním vyrážíme na další stíhačku. Jsme, jak kdyby nás někdo očaroval a vypnul veškeré varovné signalizace. Měníme si pozice s Pepínem. Snažím se dojet Otíka, aby byl v perfektním záběru na „onboard“ kameře. Následuje dlouhá rovinka, kde při plným máme něco přes …, už ani nevím kolik přesně. Začínám se k němu blížit a dojíždím ho na brzdách. Kouknu do zrcátka na Pepína, který je kousek za mnou. Možná ten zlomek vteřiny mi potom právě chyběl. Zatáčka se rychle blížila a z takové rychlosti se do pravotočivé zatáčky uzavírající za skálu špatně brzdí. Zadní kolo po asfaltu poskakovalo jak pingpongový míček zmítající se za strany na stranu. Možná kdybych se na zadní brzdu úplně vykašlal, udělal bych líp. Na předním jsem skoro stál a ten zadek ne a ne udržet na zemi. Zatáčka se pekelně blížila. Nevím ani proč, ale v tom fofru mě proběhla myšlenka na Pepu. Byl přeci napravo ode mě. Do teď nevím, jak to bylo možné, ale prostě jsem ho tam viděl a v zrcátkách to nemohlo bejt, protože se stroj pode mnou zmítal jak rozzuřenej bejk v aréně. Byl jsem na 100% přesvědčenej, že tam je a tak si situace žádala pokračovat v brzdění. Už jsem byl skoro na 50km/h, což na projetí zatáčky bohatě stačilo, ale ta myšlenka mě tlačila ven ze silnice. Najel jsem na štěrk v zátočině zatáčky (takové únikové zóně) a zadek šel definitivně do smyku a já jel bokem ke srázu. Byla to náhoda nebo osud? Trefil jsem se přesně mezi patníky a přede mnou byl navíc malej štěrkovej násyp. Do teď to mám živě před očima, jak se motka o násyp kousla a mě vymrštila ze stupaček přemetem za srázu dolů. Spadl jsem naštěstí asi jen tři metry od motorky a byl plně při smyslech. V tu chvíli jsem zaslechl lítající štěrkové kamínky a pak už jen praskání vzrostlých kmenů borovic. Vystřelil jsem nahoru ke stroji, kde už zastavovalo auto, aby nám pomohli. Byli to Frantíci a myslím, že byli z toho taky pěkně překvapení. Být o chvíli rychlejší, nemuselo by to tak dopadnout. Po postavení motky jsem zjistil, že je celá, jen pár prasklých plastů a ulomené zrcátko. Řekl jsem si, že už jsem vlastně skoro stál, když v tu chvíli jsem si vzpomněl na Pepína. Jak mě to mohlo vypadnout? Letím ze srázu jak střelenej a vidím, že je v pořádku a sápe se nahoru. Dodnes nevím, jak ten kluk mohl prokličkovat lesem a dopadnout na šikmý svah aniž by se mu něco stalo. Bohužel jeho stroj neměl takové štěstí. Pár špiček stromů přerazil a o jeden se definitivně zasekl a spadl na zem. Nastal zmatek. Běhali jsme po srázu a nevěděli co dělat. Asi nám to zrovna docvaklo.

Na chvíli jsme si sedli a mapovali situaci. Do očí se hrnuly slzy při pomyšlení, co se mohlo stát. Nikdy, už nikdy nebudeme ztrácet soudnost a respekt, který nám v posledních chvílích chyběl. Pepa se narodil po druhé a já už po několikáté. Byla to opravdu klika a veliké štěstí, že žijeme. O pár metrů dál je pomníček se svíčkami. Nebyli bychom první, kdo tady skončil.

Ostatní jsou už taky tady a pomáhají vytáhnout Josefa stroj ze srázu na silnici. Nedaří se. Vycházíme na silnici a diskutujeme o tom, co dělat. Volat policajty či nikoli? Když přijedou, uvidí dvě 100m dlouhé černé čmouhy od pneumatik a pokutu dostaneme oba. Tušíme, že to nebude asi jen 100eu. Pepa si stojí za svým, chce to nahlásit. Marně argumentuju, že se vlastně nikomu nic nestalo, a že není důvod je volat. Sedám proto na stroj a odjíždím o pár zatáček dál, aby neviděli dva zdemolované stroje. Při jízdě kontroluju, zda nebylo hnuto s řízením či něčím jiným. Vše díkybohu funguje jako dřív.

Čekám na kluky přes 45min a nic se neděje. Jsem nervózní jak prase. V dálce se najednou objevuje Pavel. Prej policii nevolali a už se dohodli, co dál. Jedeme zpět na místo „činu“. Pepova motka je přikrytá ve stráni větvemi, všechny identifikace z motky sundané a všechno je jakoby uklizené. Věci jsou přebalené u kluků a Pepa sedá na bajk k Pavlovi, který na své CBF má dostatek místa pro oba.
Míříme zpět do jednoho z kempů vzdálených asi 10km. Stavíme, domlouváme nocleh a stavíme byvaky. Stále nám hlavou běhá otázka „co budeme dělat“. Všichni přemýšlíme nahlas a napadají nás reálné i nereálné scénáře.
Na slivovici nebyla nálada a tak uleháme se svými myšlenkami do spacáků.
Dnes170km

. . . pokračování příště

Mrugis

ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek

Červenec 28, 2010

Štítky:

Napsat komentář