Potřebuje muž k životu nebezpečí?

… jejich posledním. Co je vede k tomu, že vyhledávají situace, v nichž balancují na tenké hranici a stojí minimálně jednou nohou nad propastí?

Mužská záležitost?

Pedál plynu drží sešlápnutý u podlahy, ačkoli nikam nespěchají. Někteří se vydávají na dlouhé cesty plné dobrodružství – na náročné horolezecké výpravy, putování deštnými pralesy, prozkoumávání písečných dun. Ti, které neláká plahočit se po cizích zemích, alespoň provozují paragliding, skáčou s padákem, jezdí na motorce, létají na rogalu nebo si dělají kurz na pilotování letadel. Případně o tom sní a plánují, že jednou něco takového podniknou. Pro začátek se spokojí s bungee jumpingem, v zimě s lyžováním mimo vyznačené sjezdovky a v létě sjíždějí divoké peřeje na raftu. Říkají o sobě, že „milují a k životu potřebují adrenalin“. Ve skutečnosti to není adrenalin, co je vede k tomu, že více riskují a vyhledávají nebezpečné situace. Ten jim pouze pomáhá, aby se zbavili strachu.


Překonání strachu

Kolem adrenalinu koluje spousta mýtů. V běžné řeči se slovy „to je adrenalin“ označuje cokoli, co je alespoň trochu vzrušující, což je ale značné posunutí původního významu. Jak vysvětluje evoluční biolog Matt Ridley, skutečnost, že muži obecně vyhledávají nebezpečí častěji než ženy, souvisí víc s testosteronem než s adrenalinem. Oba jsou to hormony, ale zatímco testosteron ovlivňuje rozdíly mezi chováním mužů a žen, adrenalin se z mužského i ženského těla vylučuje při stejných situacích. Adrenalin je ústřední stresový hormon ze skupiny katecholaminů, který se tvoří v dřeni nadledvin. V nervovém systému má funkci neurotransmiteru, což je nervový přenašeč (chemická látka), který přenáší vzruch z jednoho neuronu na jiný neuron.

Adrenalin organismu pomáhá, aby překonal šok či strach a vybudil se k výkonu. Je základním hormonem stresové reakce „útok nebo útěk“, která se definuje jako metabolická příprava organismu na vyšší výkon pomocí právě adrenalinu a dále kortizolu a endorfinů. Kortizol a adrenalin působí proti sobě. Zatímco adrenalin burcuje tělo k výkonu, kortizol ho brání před poškozením od účinků adrenalinu. Endorfiny pak chrání organismus před bolestí z případného zranění a po stresovém vypětí poskytují úlevu. „Jsou to právě endorfiny,“ říká Matt Ridley, „které přinášejí radost a pocit opojení z toho, že jsme nebezpečnou situaci zvládli a zůstali naživu. Čím větší nebezpečí , tím větší následný pocit slasti.“ Ridley tvrdí, že ve skutečnosti víc než po nebezpečí toužíme po intenzivních pocitech úlevy a slasti, ale zatímco ženy si je lépe dokážou najít i v jiných oblastech, muži k jejich dosažení často potřebují právě nebezpečné situace.


Mrtvý brouk

O adrenalinu se často mylně píše, že s sebou přináší stres, ale je to přesně naopak. Napřed přijde stres, šok, strach a až potom začne tělo vylučovat zvýšené množství adrenalinu. Je to proto, aby mu nedovolilo ztuhnout. Šok totiž většinou přivodí bleskový útlum, což někdy nazýváme jako „podlomená kolena“. V literatuře se při popisu strachem ochromeného člověka dočtete, že se mu podlomila kolena, že se mu zastavil dech, že strachem oněměl nebo že stál jako přimražený a nedokázal se pohnout z místa. Strach nebo úlek nás mohou opravdu na chvíli ochromit – srdce se jakoby (básnicky řečeno) na okamžik zastaví a tlak klesá. V tu chvíli nastoupí adrenalin a my můžeme konat, protože jeho vlivem se „ztuhlý“ organismus zase rozhýbe.

Zrychluje se srdeční frekvence, zvyšuje se hladina cukru, krevní tlak, dochází k rozšíření cév ve velkých svalech, zvýšené sekreci potu či tlaku v žaludku. Má vliv i na rozšíření zornic, do očí tak vstupuje více světla. Rovněž působí na hladkou svalovinu průdušek, čímž zlepšuje ventilaci plic. To je přesně ten okamžik, kdy překonáváme strach a pouštíme se do něčeho, o čem víme, že je to nebezpečné. Ne vždy to ale zvládneme a ne každý s padákem na zádech z letadla nakonec vyskočí. Víme totiž, že nejsme ve skutečném nebezpečí, kdy nám jde o život a kdy musíme utíkat nebo bojovat. Zatím jsme v bezpečí a když nevyskočíme, také v něm zůstaneme. Organismus zůstane ochromen a dělá „mrtvého brouka“. Jenomže… v mužské společnosti s mrtvým broukem příliš neoslníte. V ženské máte mnohem větší šanci zabodovat, protože ženy ocení, že jste nepřecenili své síly. Pro ženy to není zbabělost, ale naopak odvaha. Pro muže – ne pochopitelně pro všechny – je to přesně naopak. Což je podle mnohých psychologů kromě touhy překonat sebe sama a zažít pocity euforie další důvod, proč muži vyhledávají nebezpečné situace. Chtějí dokázat ostatním, že mají odvahu.


Pohlavní výběr

„O přístup ke druhému pohlaví obvykle soutěží samci, nikoli samice,“ vysvětluje Matt Ridley. „Tento rozdíl mezi pohlavími má dobře pochopitelné evoluční opodstatnění. Má ovšem i evoluční důsledky – muži například bývají agresivnější než ženy.“ Tendence vyhledávat nebezpečí u mužů přetrvala podle něj z dob, kdy museli svoji vyvolenou přesvědčit, že mají odvahu, jsou stateční, dokážou se bránit, a budou tudíž dobře bránit i ji a společné potomky. „Pohlavní výběr na nás působí stejně nápadným dojmem účelného ‚plánu‘ jako výběr přírodní. Jako jsou pohlavním výběrem zformovány parohy jelenů coby zbraň sloužící boji o samice a paví ocas coby pomůcka ke svádění, je lidská psychika předurčena, aby nás nutila k věcem, které sice ohrožují naše přežití, ale zvyšují naše šance získat nebo si udržet vysoce kvalitní partnery. Vždyť i testosteron, mocný elixír mužnosti, zvyšuje náchylnost k infekčním chorobám. Soutěživější povaha mužů je výsledkem pohlavního výběru.

Evoluce naučila muže žít nebezpečněji, protože úspěch v soutěži nebo boji obvykle vede k častějším nebo cennějším sexuálním výbojům a životaschopnějším dětem. Ženy, které by žily nebezpečně, by pouze riskovaly životy těch dětí, které se jim už narodily. Jedno pohlaví formuje druhé. Tvar ženských těl připomíná přesýpací hodiny, protože muži takový typ těl preferovali. Muži jsou agresivní, protože ženy je takové chtěly mít (nebo dovolily, aby agresivní muži v soutěži o ženy vítězili nad muži mírnými – což je skoro totéž). Snaží-li se muž získat ženu, nepošle jí svůj výpis z účtu, ale daruje jí perlový náhrdelník. Nechlubí se svou lékařskou kartou, ale mezi řečí prohodí, že každý týden uběhne patnáct kilometrů a nikdy nebývá nachlazený.“


Potřeba soupeřit

Tuto mužskou přirozenost, jak sklony k vyhledávání nebezpečí nazývá Matt Ridley, v mužích podporuje podle psychologů a sociologů i společnost. Psycholožka Marie Vágnerová k tomu uvádí: „Mužnost je spojena s očekáváním mnoha projevů, které mužům více či méně vyhovují, ale na druhé straně pro ně mohou být některé požadavky i nepříjemné či zatěžující. Pro muže je jejich maskulinita důležitější než pro ženy jejich ženskost, a tudíž se více snaží vyhovět tradiční představě, která se jim navíc může jevit více imponující.“ Od mužů se podle Vágnerové očekává síla a nezávislost, schopnost spoléhat se jen na sebe samé, která je na druhé straně spojena s větší tendencí k sebeprosazování a zdůvodňování vlastní svobody. „Muž si potřebuje udržet svou nezávislost, protože mu umožňuje zaměřit se na vlastní seberealizaci, a snahu o její omezení chápe jako ohrožení.

Z důrazu na sílu a nezávislost vyplývá, že muži nechtějí projevit slabost a požádat o pomoc, leckdy ji nedokážou ani přijmout, ani když je jim nabízena, protože by to považovali za důkaz selhání. Mužnost je spojována s dominancí, muži mají větší potřebu se prosazovat, usilovat o moc, o nadřazenost nad ostatními. Muž dává přednost konfrontaci, potřebuje soupeřit s ostatními, chce se prosadit v boji, potřebuje svou mužnost prokazovat a demonstrovat. Muži mají tendenci k rizikovému chování, potřebují dosahovat sebepotvrzení riskantní aktivitou, ať už jde o fyzické nebezpečí či profesní aktivity. Cesta k mužnosti bývá spojena s nutností podstupovat různé zkoušky a dokazovat si svou sílu a odolnost.“ Marie Vágnerová také dodává, že muži mají strach ze selhání, ponížení či prohry, a naopak je pro ně velice uspokojující, když jejich výkony někdo ocení.


Vlna štěstí

Přesně to se stane, když překonají sebe i strach – dosáhnou ocenění svých výkonů. Odvaha, kterou muž prokáže při zvládání nebezpečných situací, zvyšuje jeho šanci, že ostatní zaujme. Muži ho poplácají po zádech nebo uznale pokývají hlavou. Ženy ho s úsměvem označí za blázna, což je přesně to, co spoustě mužů lichotí. Takovýmto typem blázna jsou rádi. Ale jak už jsme zmínili, ne všechny nebezpečné situace dojdou ocenění. Například agresivní jízdu autem ohodnotí kladně jenom málokterá žena – přinejmenším proto, že agresivní jízda je bezohledná k ostatním a ohrožuje cizí životy. Rozdíl je také v tom, když se do nebezpečných kousků pouští muž mezi dvaceti a pětadvaceti a když se jich nedokáže vzdát otec rodiny.

Moje starší sestra, jejíž manžel je velký dobrodruh, to shrnuje takto: „Když jsme se seznámili, fascinovalo mě, jak je odvážný a že se nebojí vyrazit sám kamsi do jihoamerických hor. Jenomže teď máme dvě malé děti a bylo by načase, aby se trochu usadil.“ On se samozřejmě trochu usadil. Ale ne úplně. Potřebuje prý občas cítit nebezpečí, protože mu to dodává pocit, že „nebačkorovatí“ a nepatří do starého železa. Že jde víc o endorfiny než o adrenalin, dokazují jeho slova: „Nejlepší jsou ty chvíle těsně potom, kdy si svůj čin znovu promítnete v hlavě a skoro nemůžete uvěřit, že jste to dokázali. Vždycky mě přepadne vlna štěstí a začnu se těšit domů.“

Červen 30, 2010

Štítky:

Napsat komentář