První pomoc – jak na to!

… stoupá riziko příčin nových druhů úrazů a příčin úmrtí. Ve spojení s dovolenou a představou odpočinku spousta lidí popustí uzdu své fantazii a přestane částečně, a někdy i zcela dbát na svou bezpečnost a bezpečnost svých dětí.

Proto není od věci si zopakovat základy první pomoci pro akutní neočekávané chvíle, které nám nebo blízkým mohou zcela změnit život. První pomoc se nezdráhám poskytnout, zbytečně neváhám – např. pokud si nejsem jistý, že poznám zástavu srdce, vězte, že bijícímu srdci nepřímá srdeční masáž uškodit nemůže.

Zástavu dýchání a krevního oběhu u dospělého člověka poznám následovně: postižený člověk nedýchá, nejsou tedy vidět dýchací pohyby hrudníku a já coby zachránce necítím proud vydechovaného vzduchu na tváři, pacient se nehýbe, je v bezvědomí či-li nereaguje vůbec na oslovení a ani na štípnutí do ucha, promodrává a to především v obličeji a kolem úst a mohou být přítomny tzv. terminální lapavé dechy, což jsou velmi nepravidelné a nedostačující „konečné“ dechy. Můj postup dále – volám ihned linku ohrožení života, což je u nás 155 či 112 a dispečerce sdělím všechny mé znalosti týkající se postiženého člověka, tzn. odpovídám na dotazy kvalifikované dispečerky, která se nejprve ptá na přesný popis místa zásahu, adresu, kam má poslat vůz rychlé lékařské pomoci a hned poté na stav pacienta. Vždy je dispečerka povinna po telefonu poradit jak postupovat dál a poskytovat první pomoc. Poté pacienta položím na tvrdou podložku, klidně i na zem, stáhnu jej z měkkého gauče, křesla, lze-li – vytáhnu ho z auta, sundám ho z lavičky apod. NIKDY nepodkládám pacientovi hlavu složenou bundou, dekou, taškou, kabelkou, NIČÍM!!! Kleknu si k pacientovi z boku, blíže k jeho hlavě, oživování zahájím záklonem hlavy tahem za pacientovu bradu a současným tlakem na čelo pacienta, tím mu už „nezapadne“ jazyk a uvolním mu tak horní cesty dýchací. Dnes už vím, že pacientovi se jazyk z úst nevytahuje a nešpendlí k oděvu, což se traduje jako první pomoc mnoho let. Vidím-li pevnou překážku v dutině ústní, vyndám ji – pevnou překážkou rozumíme př. zubní protézu, zvratky (omotám si prsty kapesníkem), pacient by se tím jinak mohl dusit. Zhluboka se nadechnu, pevně svými rty obemknu pacientova ústa a cca 1sec vdechuji do pacienta, jednou rukou zároveň držím pacientovu hlavu v záklonu a jeho nos ucpaný stisknutím mého ukazováčku a palce. Provedu 2 vdechy, přičemž vidím, jak se postiženému zdvíhá hrudník. Vkleče se malinko posunu k hrudníku. Uprostřed hrudníku je hrudní kost, ke které se spojují oblouky žeber. Své natažené paže propnuté v loktech spojím dlaní na dlaň a položím je na dolní část hrudní kosti (můžu si ji nahmatat, abych dobře věděl, kam ruce položit). Silou stlačuju hrudník frekvencí téměř dvě stlačení za sekundu, tj.asi 100krát za minutu. Je to opravdu namáhavé, především pokud je pacientem urostlý svalnatý muž. Plynule střídám dva vdechy a 30 stlačení. Pokud je nás zachránců více, neděláme pauzu na vdechy. Pokračujeme v oživování stále až do příjezdu lékaře. Může se nám to zdát velmi dlouhé a vyčerpávající, ale nesmíme oživování přerušit. Jestliže se pacient při oživování probudí, neodcházíme od něho, naopak zůstaneme a sledujeme jej, komunikujeme s ním, nedáváme mu napít, najíst, žádné léky. V případě, že znovu ztratí vědomí a znovu se mu zastaví srdíčko a přestane dýchat, musíme zahájit znovu oživování a vyčkat do příjezdu doktora rychlé záchranné služby.

Bezvědomí u postiženého člověka poznám tak, že je pacient neoslovitelný, tzn.nereaguje na náš hlas, dále nereaguje na bolestivý podnět jako je štípnutí do ucha, má povolené svaly, bezvládně leží. Mezi příčiny bezvědomí můžeme řadit různé druhy úrazů, otravy alkoholem, léky, houbami, dále sem patří otřes mozku, cévní mozková příhoda, nízká hladina cukru v krvi atd. U pacienta postupujeme jako v předchozím případě,tj. voláme linku ohrožení života, položíme ho na tvrdou podložku, zakloníme hlavu, zkontrolujeme obsah dutiny ústní, mám-li podezření na poranění krční páteře (například u pádů z výšky) pouze předsuneme tahem za bradu dolní čelist, zkontrolujeme jak pacient dýchá a jestli mu funguje srdce tak, jak má – vidíme dýchací pohyby hrudníku? Jakou má pacient barvu? Nejsou přítomné dechy nepravidelné, lapavé čili konečné? Pokud jsou základní životní funkce v pořádku, uložíme postiženého do stabilizované polohy a vyčkáme příjezdu lékaře. V opačném případě začneme s oživováním pacienta. Nikdy pacientovi v bezvědomí nedávám nic do úst, tj. napít, léky, jídlo.

Stabilizovaná poloha se provádí takto: pacientovi ležícímu na zádech na tvrdé podložce pokrčíme dolní končetinu, která je blíže k nám. Tlakem směrem od sebe na tuto pokrčenou dolní končetinu mu přizdvihneme jeho pánev, pod kterou mu podložíme jeho horní končetinu, která leží blíže k nám. Teď zatlačíme znovu na pokrčené koleno, ale nyní směrem k sobě. Zároveň jej uchopíme za vzdálenější rameno a přetočíme pacienta opatrně směrem k sobě na bok. Tlakem na čelo a mírným tahem za bradu postiženému mírně zakloníme hlavu a obličej mu podložíme pokrčenou zbývající horní končetinou.

Otřes mozku vzniká u těch lidí, kteří se silně uhodí do hlavy. Mezi nejčastější příčiny můžeme zařadit veškeré dopravní nehody v autě, na motorce, na kole, na in-linech, na skateboardech, patří sem i pády ze žebříku (chataři a chalupáři), ze stromu (děti), skoky do neznámé vody , prostě spektrum příčin vzniku úrazů hlavy je velmi široké. Člověk s otřesem mozku může být bezprostředně po úraze chvilku v bezvědomí, po probuzení si často stěžuje na silnou bolest hlavy, je bledý, nemusí si nic pamatovat z doby těsně před úrazem, úraz samotný a ani chvíli poté, je opocený, může mu být velmi zle „od žaludku“, má nucení na zvracení a často také zvrací. Může se mu chtít hodně spát. Je dezorientován časem, místem a prostorem, tzn. stále se dokola ptá kde je, co se mu stalo a neví kolikátého zhruba je, ani čas. Nikdy takovému pacientovi opět nedáváme nic do úst, ani napít, i když mívá často velký pocit žízně. Voláme linku ohrožení života. Pacienta se snažíme zklidnit, velmi často jsou tito lidé tak zmatení, že mohou odcházet př. z místa nehody. Mluvíme na ně rozhodným, ale klidným hlasem. Stále mu opakujeme, co se mu stalo. Pokud u něho nepředpokládáme úraz páteře, je vhodné pacienta posadit. Může se stát, že znovu ztratí vědomí. Jinak pacienta položíme na tvrdou podložku a do příjezdu lékaře s ním komunikujeme a hlídáme ho. V případě zhoršení stavu pacienta postupujeme jako viz. výše v článku. Máme-li po ruce lékárničku, ošetříme mu na hlavě příp.krvácející rány. Pokud pacient sedí v autě, komunikuje s námi, ale je zmatený a má výše uvedené příznaky počínajícího otřesu mozku, necháme ho sedět v autě a komunikujeme s ním až do příjezdu doktora.

Úrazy páteře vznikají především u dopravních nehod ve velké rychlosti, často při skocích po hlavě do mělké vody, při pádech z výšky, zasypání, zavalení, u nehod motorkářů. Nebezpečné jsou především kvůli poranění míchy, při přerušení míchy v oblasti krční páteře může pacient přestat dýchat. Projevují se často bolestí v místě poranění – za krkem, v hrudní části zad, v bedrech. Často jsou úrazy páteře komplikovány přidruženými poraněními jako jsou zlomeniny horních a dolních končetin, poranění nitrohrudních a nitrobřišních orgánů, poranění hlavy. Pacient s úrazem páteře může mít omezené a namáhavé dýchání. Pokud dojde k poranění míchy, která prochází páteřním kanálem, mají postižení tzv. neurologické výpadky jako je porucha hybnosti a čití, v překladu to znamená, že nemůžou hýbat končetinami a že je necítí (př. štípnutí do kůže na lýtku). Jaká je teda první pomoc? Opět volám na linku ohrožení života. Se sedícím a komunikujícím pacientem zbytečně nehýbu, nevyprošťuju jej z havarovaného automobilu. Sleduji jeho základní životní funkce, pokud pacient nedýchá a nebije mu srdíčko, začnu s oživováním, v tomto případě má totiž přednost zajištění základních životních funkcí. Ležícího pacienta, který se mnou komunikuje a je u něho předpoklad, že má úraz páteře, nechám ležet na rovině tak, jak jsem jej našel, dbám o to, aby měl zprůchodněny dýchací cesty a nehrozilo vdechnutí zvratků a případným ztrátám tepla zabráním přikrytím pacienta dekou, bundou (mám-li). Stojícího pacienta s bolestmi v zádech zásadně neposazuji a ani sám nepokládám, hrozí totiž s každým pohybem navíc druhotné poškození míchy. Pokud se ovšem bolestí hroutí a kolabuje, snažím se maximálně opatrně ho položit na tvrdou podložku, vždy je lepší poskytování první pomoci ve více lidech. Jestliže pacient vydrží stát do příjezdu lékaře a jsem-li coby zachránce sám, podpírám jej. U pacienta čekám až do příjezdu lékaře. Existují vyjímečné situace, které opravňují dát bezvědomého (!!!) pacienta do stabilizované polohy i s poraněnou páteří. A to tehdy, jsem-li jako zachránce sám a poskytuji-li první pomoc více zraněným a nemám možnost dozoru nad větším počtem postižených lidí, když těmto pacientům hrozí možnost uzávěru dýchacích cest krví či zvratky.


Zlomeniny horních a dolních končetin, pánve
se projevují silnou bolestí v místě poranění, otokem, nepohyblivostí, krevním výronem (jako velká modřina), nepřirozenou polohou končetiny a nefunkčností končetiny. Mezi příčiny patří různé druhy sportů, dopravních nehod a pádů. Prvním krokem je opět linka ohrožení života 112 či 155. Snažím se znehybnit zlomenou končetinu dlahou, přičemž dlaha musí svojí délkou přesahovat dva sousední klouby poraněné kosti. Tedy pokud je zlomené předloktí, dlaha nám přesahuje na jednom konci zápěstí a na druhém konci loketní kloub. Nemám-li po ruce žádnou dlahu, pokusím se improvizovat – vhodná je rovná větev, lyžařská hůlka, smotaná deka, rovná tyč omotaná šátkem, smeták, lyže z obou stran pacientových dolních končetin… Zlomeninu horní končetiny můžeme znehybnit trojcípým šátkem, kdy uděláme závěs horní končetiny a ještě si ji pacient může držet v tzv. úlevové poloze, to je poloha, ve které ho zraněná část nejméně bolí. Zlomeninu dolní končetiny můžeme fixovat svázáním obou pacientových končetin k sobě a to v oblasti stehen, kolen, kotníků – tím je zraněná dolní končetina fixována ke zdravé. Cílem fixace je totiž znehybnění, zabránění pohybu kostních úlomků proti sobě, což samo o sobě je bolestivé. Pokud je zlomenina otevřená, tj.“kouká“ z rány kost, je třeba toto místo sterilně krýt, v případě nouze aspoň čistým kapesníkem, šátkem. Pacientovi nedáváme nic jíst, nic pít, žádné léky, může ho totiž čekat narkoza při operaci. Obzvláště pozor u raněných, kteří krvácejí, protože mají velký pocit žízně. Při zlomeninách způsobených nadměrnou silou se můžeme setkat s tak výrazným posunem kostních úlomků, že je končetina v absolutně nepřirozeném postavení a fixace není možná bez určité manipulace s poraněnou končetinou. V tomto případě působíme na končetinu vždy tahem v podélné ose kosti. U pacienta s podezřením na zlomeninu pánve postupujeme jako u nemocných s podezřením na poranění páteře, necháme ho ležet na tvrdé podložce ve vodorovné poloze, neposazujeme ho, má velké bolesti a navíc může brzy vykrvácet (neznáme poranění uvnitř). V terénu improvizujeme svázáním dolních končetin k sobě. Především u otevřených zlomenin nám hrozí komplikace, a to v podobě nejen infekce, ale i krvácení. Slabé a střední krvácení stavíme sterilními čtverci z gázy – máme-li k dispozici lékárničku, pokud ne, mohou nám posloužit kapesníky, utěrky a ručníky. Pokud se jedná o tepenné krvácení, stavíme nejlépe opět sterilními čtverci, které prokládáme obinadly při obvazování obvazem, až vznikne tlakový obvaz. Nad ranou je dobré místo tepenného krvácení zaškrtit, nikdy nepoužíváme nic tenkého jako je tkanička, drát, ale lze použít př. šátek, tričko apod. Dobu zaškrcení si pamatujeme – informujeme o ní lékaře. Nemáme-li lékárničku, stavíme tepenné krvácení čímkoliv, v případě nouze i pěstí či holými prsty!!! Kolabujícího člověka můžeme položit na záda a dolní končetiny podložit př. židlí do výše, nesmí však mít zlomené dolní končetiny či pánev. V tomto případě dolní končetiny nezvedáme. Do příjezdu lékaře pacienta sledujeme, komunikujeme s ním. Je vhodné ho přikrýt dekou, bundou, abychom zabránili ztrátám tepla a případnému rozvoji šoku.


Tonutí a utonutí
. K tonutí může dojít ve sladké vodě, ve slané vodě, v odpadních vodách, v močůvce apod. Tonutí samo o sobě znamená ucpání dýchacích cest po ponoření pod hladinu tekutiny. Utonutí bývá velmi častou příčinou smrti u malých dětí – bazény u rodinných domů, u mládeže často spojené s požitím alkoholu či se skoky do neznámé vody (poranění krční páteře). Lepší prognozu co se přežití týče, mají pacienti tonoucí v chladnější vodě. Následkem chladu je totiž snížena spotřeba kyslíku pro lidské tělo. Tonutí je spojeno s bezvědomím, pacient má šedivou kůži a chrčí, může být zástava dýchání a srdeční činnosti. Ihned volám linku ohrožení života a pacienta začnu oživovat. Pokud vím, že skákal do vody neznámé hloubky, můžu předpokládat úraz krční páteře a nezakláním mu hlavu. Pokud se pacient během oživování „probudí“, nepřestávám ho sledovat, brzy zase může nastat prudké zhoršení stavu a to v důsledku velkého množství vody, která se dostala do plic a způsobuje jejich otok. Toto se nazývá druhotné tonutí a projevuje se prudkou bolestí za hrudní kostí, pacient začne být neklidný, dusí se a znovu ztrácí vědomí. Každý pacient, který se topil, musí být vyšetřen lékařem!!! I když s námi mluví!!! Postiženého, který se topil v chladné vodě, přikryjeme, abychom zamezili dalším ztrátám tepla. Přežití po tonutí závisí na včasnosti a kvalitě první pomoci na místě události, proto s poskytnutím první pomoci neváháme!!!

VERCH

Červen 24, 2010

Štítky:

Napsat komentář